Rozhovor RocketBaby s Yuki Kajiurou (2002) | Idahovy titulky

Rozhovor RocketBaby s Yuki Kajiurou (2002)

Datum a místo narození: 6. srpna 1965, Tokio, Japonsko
Vzdělání: vysokoškolské
Oblíbené pití: čaj
Oblíbené jídlo: japonská a exotická kuchyně
Oblíbená kniha: Hotel New Hampshire od Johna Irvinga
Oblíbená hudba: opera, klasická hudba, techno, pop
Oblíbené filmy: jednoduché
Studiové vybavení: PowerMac G4/533MHz (384M) a hodně nástrojů
Zvukové nástroje: ProTools, Digital Performer

RocketBaby: V kolika letech jste se začala zajímat o hudbu?
Yuki Kajiura: Velice mě ovlivnil otec. Miloval operu a klasiku, takže jsem ho už od sedmi let musela doprovázet na piáno. První skladbu jsem složila v sedmi letech a byla to skladba mé babičce na rozloučenou. Pojmenovala jsem ji „Děkuji, na shledanou“. Noty mám do dneška schované. Poté jsem už jen zřídka něco složila až do svých osmnácti let.

RB: Jak jste získala práci pro Noir?
YK: Práci mi nabídl režisér Koichi Mashimo, se kterým jsem spolupracovala na seriálu Eat-Man.

RB: Noir má jedinečnou hudbu, jak jste vybírala použité hudební styly?
YK: Nevybírala jsem podle žádného klíče. Přijde mi zvláštní, že (pouze v Japonsku) se všeobecně chápe, že hudba v pozadí nemá písně, tak jsem složila hudbu velice přirozeně. Nechtěla jsem narušovat dějovou linii.
Myslím, že mě velice inspiroval režisér, který velice dobře podnítil mou imaginaci. Jeho objednávka na hudbu byla velice abstraktní a zajímavá. Nehovořil způsobem „hudba jako tohle“, ale „hudba, která člověka odnese za hranice vesmíru“. Cítila jsem, že vyjadřuje své přání ohledně hudby spíše šířkou a měřítkem nežli kvalitou. Režisér mi hodil rukavici slovem a já ji přijala hudbou. Tímto způsobem vznikla hudba k Noiru.
Jako skladatelku mě k Noiru lákalo zkrátka to, že to byla práce s minimem omezení. Začala jsem hudbu skládat po svém a po svém jsem ji i dokončila. Bylo to, jako by měli tvůrci obrázků a hudby své pohledy a poté je smíchali.


RB: Jak dlouho vám trvala práce na Noir a jaká je vaše oblíbená skladba?
YK: Asi půl roku, ale většinu hudby jsem měla hotovou během jednoho měsíce. Nevím přesně, kolik jsem toho složila, asi tak šedesát nebo sedmdesát námětů včetně krátkých zvuků.
Nuže, pokud bych měla rozhodnout, která skladba je nejlepší, potom by to byla „Canta Per Me“. Jen zřídkakdy má člověk šanci vydat takto atmosférickou hudbu, a proto jsem si během práce na Noiru plnila to, co jsem vždycky chtěla. Na tu práci vzpomínám… jako na hotové zoufalství, protože jsem měla strašně málo času. Bylo to doslova, jako bych vybrakovala veškerou svou tvůrčí pokladnici.

 

RB: Stejně jako „Canta Per Me“ je „Indio“ jedním z nepůsobivějších melodií. Jaké emoce jste do té hudby vložila?
YK: Ve skutečnosti jsem napsala „Indio“ už velmi dávno, když jsem byla ještě mladá. Takže jsem měla dojem, že mládí těch dívek bylo velmi příznačné. „Indio“ je práce mého mládí a možná bych tu skladbu dnes už nedokázala nikdy složit, obzvláště text. Protože jsem se rozhodla, že „mládí“ této skladby včetně své nezralosti se shoduje atmosférou těch dívek, odvážila jsem se použít „Indio“ v Noiru.

RB: Co inspiruje vaši hudbu?
YK: Hodně věcí… obrazy, hlavně však knihy, myslím. Tichá média mi dávají představy zvuků. Ale občas mě i inspiruje rozhovor s někým. Je to opravdu různé

RB: Proč skládáte hudbu?
YK: To je taková věčná otázka. Když mi začalo jít na dvacet let a začala dělat muziku doopravdy, vážně jsem si myslela „hudbu, nebo smrt“. Každý přece má instinkt k sebevyjádření, ne? A já si vybrala jako prostředek k sebevyjádření skládání hudby, jež mi vyhovovalo více než malování, psaní či mluvení.
Motivace se však, jak stárnu nebo skládám hudbu jako práci, přirozeně mění. V zásadě miluji za všech okolností hudbu a mám v sobě touhu nebo zklamání z toho, že hudba, kterou složím zítra, může někomu něco sdělit než ta dnešní. Ale poslední dobou často musím psát hudby více, než bych si přála, takže se ta motivace stává v mé mysli poněkud nejasnou.
Nemohu skládat hudbu bez lásky k hudbě, takže se snažím udržet lásku k hudbě za všech okolností. Je to pak veškerá moje energie.


RB: Vysvětlete nám prosím, jaký styl hudby hraje See-Saw?
YK: Když byla See-Saw amatérská kapela, skládala se ze šesti žen. Opustila nás zpěvačka, tak jsme hledali novou. V té době se přišla podívat na poradu do studia Chiaki, mladší sestra naší tehdejší bubenice, a já jsem ji náhodou požádala, aby zazpívala. A tak jsem zjistila, že má ideální hlas, který jsem hledala, a přesvědčila jsem ji, ať se k nám přidá, ačkoliv neměla žádné zkušenosti hudebními skupinami.
Motto See-Saw je: „Dělej to, co tě baví, když to chceš dělat.“ Pro mě to je velice pohodové hudební těleso. See-Saw hraje v podstatě popovou muziku. Odjakživa mám ráda strhující melodie, proto chceme psát skladby, které nás budou povzbuzovat, melodie, které nás budou hluboce dojímat, jen my dvě.

RB: Podělte se prosím o zkušenosti z následujících her:
Double Cast:
Velice zajímavé, protože to byla má první práce s herní muzikou a videohry mě zajímaly.

Funk a Step I & II:
Miluji muzikály, a jsem vášnivě zaujatá pro jevištní práci. Během této práce se mi splnil můj sen. Některé melodie mám ráda dodneška.

Boogiepop:
Pracovala jsem s několika svými oblíbenými hudebníky. Sešli jsme se, abychom stvořili obrovské množství hudby. Byla to velice pozoruhodná práce. Boogiepop je velice zajímavá novela. Vlastně když jsem začala psát jednotlivé melodie, nedokázala jsem přestat soucítit s jednotlivými postavami, ale nejvíce asi s Kei Niitoki. Mám ráda Keiin motiv na piáno, ale oblíbila jsem si i Echoesovu melodii.


 

„Myslím, že, bez ohledu na prodej či popularitu, se hudební skladatel a jeho posluchač dívají sobě přímo do očí.“
–Yuki Kajiura

 


 


Eat-Man:
Dodnes miluji Eat-Mana jak mangu, tak animovaný seriál. Myslím, že to je čest, když mohu skládat hudbu pro něco, co mám ráda. Takže mi to bylo skutečnou radostí.

Rainbow:
Pro Rainbow jsem poprvé skládala italské skladby. Nebylo tam příliš mnoho melodii, ale velice mě ta práce bavila.

Shin Kimagure Orange Road:
K projektu mě přizval jeden můj známý producent, který mě uznává už od doby See-Saw. Zavolal mi a nabídl mi práci. Jelikož je to už poměrně dávno (1996), nedokážu si vzpomenout, kolik jsem složila melodií. Možná dvakrát tolik, než se objevilo na soundtracku. Jen málokdy dávám přednost milostnému příběhu dvou lidí, kteří si jsou souzení, takže jsem pracovala s poměrně novými pocity.

Blood: The Last Vampire (PSX2):
Nezmiňovala jsem se o filmové hudbě. Vzpomínám si, že hra měla děsivou a tichou atmosféru. Složila jsem tedy hudbu, která by příliš nerušila, se zaměřením na atmosféru a psychiku. Mám ráda tichou a nostalgickou atmosféru celé hry. Měla jsem už nějakou hudbu z doby, kdy jsem pracovala na „Double Castu“, což byla hra z téže série „Yarudora“, takže jsem začala na projektu pracovat.

RB: Jaké jsou vaše silné a slabé stránky jakožto hudební skladatelky?
YK: Má slabost je… že musím neustále studovat hudbu, protože jsem se dostala k hudbě později, než ostatní skladatelé. Možná mám mnohem méně znalostí a zkušeností nežli skladatelé stejné generace.
Má silná stránka? Pokud nějakou mám, tak je to sobeckost. Jsem sobecká, či spíše kvůli nedostatku zkušeností dokážu skládat pouze tu hudbu, která mě zajímá. Možná se to týká charakteru mé hudby, ale je to naopak i má slabá stránka tzv. „jedné šablony“, jelikož neumím složit jinou hudbu, než mě právě zajímá.

RB: Obdivujete nějaké jiné skladatele herní či anime hudby? Koho a proč?
YK: Mám-li se omezit jen na skladatele herní či anime hudby, potom nemám nikoho. Což ovšem neznamená, že by tam nebyli obdivuhodní skladatelé. Bez ohledu na druh média, pódium, hra, anime či písně, vždy obdivuji ty lidi, kteří dokážou skládat svou vlastní hudbu.

RB: Jakým způsobem skládáte hudbu? V jakém prostředí skládáte?
YK: Většinou píšu melodie ve svém pokoji s piánem, ale pokud mě napadne melodie za chůze, zapíšu si ji jako partituru. Třebaže se dá skládat hudba mnoha způsoby, nejvíce si vážím první fráze, která mi přijde na mysl (obvykle melodie, někdy rytmus nebo syntetizátorový riff), a aranžmá pak vytvořím jako dekoraci tak, aby zdůraznilo frázi, kterou chci vyjádřit. Aranžmá dělám výše zmíněným způsobem, což je možná samozřejmé.

RB: Jaké nejkrásnější zážitky vám skládání hudby přináší?
YK: Podle mého je poslech hudby individuální záležitost. Myslím, že, bez ohledu na prodej či popularitu, se hudební skladatel a jeho posluchač dívají sobě přímo do očí. Takže mě nejvíce těší, když mi osobně někdo napíše o mé hudbě. Ohlasů ze svých prací, které jsem dostala ještě z do amatérského působení a dnes, si cením nade vše ostatní.

RB: Jakou radu byste dala těm, kdo chtějí skládat hudbu?
YK: Radu…? To je těžké. Nemám ještě moc zkušeností, ale především díky štěstí se mi podařilo prosadit se v hudebním světě. Pouze Bůh ví, kdy a jaké příležitosti dostaneme. Myslím, že v životě se nám otevře jen několik málo dveří s příležitostí. Nejdůležitější je, bez ohledu na druh hudby, pokud se vám připadá hudba nezajímavá, měli byste skládat takovou hudbu, na kterou můžete být hrdý. Tohle si myslím.

RB: Řeknete něco na závěr?
YK: Pokud melodie, jež jsem s citem složila, vyvolají nějaké city v posluchačích, potom mě to upřímně potěší. Jsem velice šťastná ve svém každodenním životě skládání hudby. Upřímně si přeji, aby hudba, jež se zrodila z mého šťastného života, přinesla trochu štěstí i vám všem. Velice vám děkuji, že se vám líbí hudba Yuki Kajiury.

Zdroj



Nelze přidávat komentáře.